Kapitola 2
12. 1. 2010
Kapitola 2 První zápis
30. 6. 2008
Dnešek měl být jedním ze zásadních dnů mého života. Den, ve kterém opustím ochranná křídla základní školy a dokončím povinnou školní docházku. Den, kdy budu za o kousek blíže dospělosti.
Počasí bylo ráno úplně skvělé. Pocit, že už mám všechno za sebou a čekají už mě jen prázdniny, mě naplňoval nevýslovným blahem a opojením. I cesta rozhrkaným autobusem, která pro mě byla obvykle utrpením, mi připomínalo jízdu luxusní limuzínou. Bodejť by ne, když jsem se rozvalil na zadní pětce, kde bylo místa na rozdávání. Do školy jsem dorazil s předstihem. Čekání na slavnostní předávání posledního vysvědčení ze základní školy se krátilo s příchodem dalších a dalších žáků čím dál tím více. Jelikož jsem byl na začátku abecedního seznamu, byl jsem vždy v těchto věcích první na řadě a pak už jsem musel jen přečkat, až akce skončí. Přesně v 8:00 přišla naše třídní učitelka Na tuto poslední slavnostní příležitost měla připravenu speciální řeč, o tom, že jsme teď všichni ukončili první stupeň vzdělání a že naprostou většinu z nás po prázdninách čeká vstup do dalšího stupně vzdělání.
Přesně si pamatuji její slova: Doufám, že jste se ve škole mnohému naučili a že ve vás znalosti nabyté ve škole zanechali nějakou stopu.
Nyní si říkám: Paní učitelko je sice pěkné co všechno jsme se ve škole naučili, ale realitě to nesahá ani po kolena.
Poté, co paní učitelka předala vysvědčení všem 28 žákům ze třídy, se s námi pořádně rozloučila. Pomalu jsme vycházeli ze třídy, a když nám to nedocházelo, měli jsme jednu etapu svého života za sebou. Prošli jsme po skupinkách chodbami až k vestibulu. Jelikož jsem na tuhle školu měl spoustu pěkných vzpomínek, chtěl jsem, aby můj odchod z budovy měl slavnostní nádech. Přišel jsem pomalu ke dveřím, pořádně se nadechl a vykročil kupředu. Budova školy zůstala za mnou, nad hlavou jsem měl jen čisté nebe bez mráčku a pomyslel jsem si: Mám to za sebou.
Rozloučil jsem se s kamarády, slíbil jsem si s nejlepšími z nich, že zůstaneme o prázdninách a v příštím školním roce v kontaktu a vydal jsem se do ulic města.
Jelikož bylo teprve okolo půl desáté ráno, když jsme vycházeli jako úspěšní absolventi z budovy školy, slunce ještě nesvítilo úplně naplno. Některé kouty tudíž byly ještě zakryté ve stínu vedlejších budov nebo stromů. Jelikož bylo docela brzy a k nám do vsi nejezdili autobusy zas tak často, rozhodl jsem se, že se půjdu projít po městě. Mým cílem bylo nakonec se dostat na hlavní autobusové nádraží. Autobus mi jel až za dvě hodiny, takže jsem si řekl, že se budu courat a pořádně nasaji atmosféru nádherného letního dopoledne. Prošel jsem krátkou alejí a naslouchal jsem zpěvu ptáků. Tolik různých hlasů jsem slyšel, až jsem tomu nemohl věřit. Všechno to ve mně podporovalo pocit euforie, a i pohled na paneláky postavené za předchozího režimu se mi nehnusil. Dokonce by je někdo mohl nazvat pěknými, když třeba v zimních plískanicích vypadaly otřesně. Sem tam sice koukalo obnažené zdivo či panel pod omítkou, ale to alespoň dávalo tomu kterému domu punc jedinečnosti. Po nějakých 45 minutách jsem se dostal na hlavní třídu. Směřovala na sever a byla lemována po pravé třípatrovými domy s obchůdky v přízemí, které byly spojeny v jeden celek a tvořili jakousi zeď.
Na levé straně byl val a na něm byla postavena silnice první třídy, která vedla z vnitrozemí na hraniční přechod. Mezi valem a hlavní silnicí se nacházel lesík a pár panelových domů. Naproti tomu se mezi komplexem budov na pravé straně a hlavní silnicí nacházel jen trávník a parkoviště pro tucet aut. Prostřední část ulice byla níže než oba dva konce, takže v zimě měl člověk docela problém z ulice pryč tak jako tak vyjet.
Nad asfaltem ve výšce tří metrů viseli dráty pro trolejbusovou dopravu. Aspoň nějaký příspěvek od minulého režimu pro životní prostředí.
Tohle všechno bral obyčejně člověk jako samozřejmost. Věci, které jako by tam byly už odpradávna. Já jsem se však nemohl vynadívat. Zvláště pohled, který skýtal severní konec ulice, byl přímo úchvatný. Zchátralá budova Lověny pocházející s období první republiky působila velice zajímavě. A silueta hor, které tvořili hraniční pásmo taktéž. Byl jsem tak zamyšlen, nad těmi krásami, že jsem si nevšímal ani lidí okolo, ani dění na obloze. Černé skvrny na obloze se velice rychle blížily k městu, rychleji než by to dokázal jakýkoliv pták.
Najednou se ozvalo vzdálené zadunění. Nikdo tomu moc nevěnoval pozornost. Ani já ne. Chvilku po něm se ozvalo další. Pak se ale spustilo opravdové peklo. Exploze začaly otřásat ulicí. Tlaková vlna mě udeřila do zad a praštila se mnou tvrdě o zem. Snažil jsem se vstát, ale nešlo to. Neviděl jsem nic zřetelně. To, co jsem měl možnost zaregistrovat, byly jen šmouhy. V uších mi pískalo a strašně mě bolela hlava. Po nějaké chvíli, která se zdála věčností, nepřítel přestal pálit. Najednou se všude rozhostil děsivý klid. Pomalu jsem se postavil na nohy a kebule se mi pořád trochu motala. Když jsem si uvědomil, co jsem vlastně viděl, nechtělo se mi to uvěřit. Panelák na moji levici dostal přímí zásah a stoupal od něj temný kouř. U jeho paty se nacházela spousta suti, která tam pravděpodobně spadla při výbuchu. Další dva paneláky za ním také nevypadaly v nejlepším stavu. Z jednoho dokonce visel velký kus betonu a vytvářel tam tak obrovskou díru, že bylo vidět dovnitř na záchod. Komplex na mé pravici taky z bombardování nevyšel bez úhony. Všechna skla byla roztříštěna a prostor před vitrínami vypadal, jak kdyby byl prosinec. Tak moc ho zahalily jemné krystalky. Na zastávce stojící autobus byl zasažen přímo. Z prostoru pro cestující vycházel černý kouř, který nevěstil nic dobrého. Kolem autobusu leželo pár ohořelých znetvořených těl cestujících, kteří se snažili dostat ven. Když jsem se podíval pořádně tak po ulici pobíhalo pár desítek lidí, co přežilo první útok a snažilo se pomoci raněným. Během chvíle co jsem se vzpamatovával a sledoval tu spoušť, dostal nepřítel možnost přebít. Tentokráte ale začal bombardovat jinou část města, takže jsem nebyl tak ohrožen jako při první salvě. Najednou jsem si všiml, jak jeden člověk začal zběsile mávat rukama a něco hulákal. Lidé se začali rozříkávat do stran a já si najednou všiml proč. Nádrž jednoho auta protrhly střepiny granátu a benzín se začal rozlévat po vozovce. Bohužel jeho tok směřoval k hořícím sutinám a nešlo ho zastavit. Najednou se vznítil a oheň postupoval pekelnou rychlostí zpátky ke zdroji, k nádrži. Ta v mžiku explodovala. Auto se nadneslo do vzduchu a protrhlo dráty trolejového vedení. Na nic jsem už nečekal a začal jsem utíkat, co mi síly stačily. Ve vzduchu byl slyšet praskání spojů, které ještě před chvílí držely vedení. Pak už byl slyšet jen svist drátů, které jakoby se nemohly nabažit náhlé volnosti, švihaly všude kolem sloupů. Snažil jsem se utíkat ještě rychleji, ale bylo mi to málo platné. Najednou jsem měl pocit, že je něco špatně. Podíval jsem se na své ruce a po chvíli mi to došlo. Měl jsem jen 9 prstů. Tam, kde býval můj malíček na pravé ruce, teď nebylo nic než krev a prázdno. Strhl jsem si rukáv a omotal ledabyle ránu, abych alespoň zamezil vzniku nečistot. Chtěl jsem najít zbývající články, ale palčivá bolest mi nedovolovala se soustředit. Pak mi došlo. Lepší ztratit jeden prst, než ztratit život a začal jsem utíkat dál. Vyběhl jsem schody a zamířil do průchodu. Tam jsem narazil do chlapíčka tak kolem čtyřicítky a ten mi řekl, ať nikam dál neutíkám a že když s ním zůstanu tak budu na chvilku v bezpečí. S pocitem úlevy jsem si kecnul na zadek ke stěně a najednou se mi zatmnělo před očima a já jsem omdlel.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář